OBEC MORAŠICE

Obec Morašice se nachází v Pardubickém kraji, přibližně 6 km západně od Litomyšle. Původní název vesnice Morasice byl odvozen od příjmení lidí, kteří zde žili – Morasových. Změkčením slova vznikl dnešní název Morašice.

Morašice byly vystavěny jako slovanská obec tzv. silničního typu. Obdélníková stavení byla rozmístěna kolem silnice, která se uprostřed rozšiřovala v náves. Na návsi se nacházela obecní louž, zásobárna vody pro dobytek a při hašení požárů. Za domy se rozkládaly zahrady, pole a louky ve stejné šířce jako stavení.

Podle bývalého morašického faráře Josefa Malého existovala obec již za doby Konstantina a Metoděje, tedy v 9. století. Malý se domnívá, že Metoděj navštívil Morašice při své pouti do Litomyšle, a je pravděpodobné, že založil i morašickou rotundu , vystavěnou asi kolem roku 885 v blízkosti nynějšího kostela.

Morašice patří k nejstarším obcím na Litomyšlsku, avšak doklady o první písemné zmínce o obci jsou různé. Antonín Profous a Tomáš Šimek uvádějí rok 1226. Je však zmiňován již i rok 1145, kdy prý místní občan Oneš daroval Lažany, Řikovice a část Morašic premonstrátům z Litomyšle. Další zmínky o obci pocházejí z let 1157 a 1167, kdy byly převedeny pozemky Mokřenice a Kačí hora do vlastnictví litomyšlského kláštera.

Období kolem roku 1226 je spjato s výstavbou morašické tvrze obklopené valy a příkopy. Na tvrzi žil zeman Blud z Morašic, který pocházel z nejpřednějšího zemanského rodu na Litomyšlsku 13. století. V roce 1321 byl v Morašicích vystavěn kostel sv. Petra a Pavla, na stropě jsou vyobrazeny erby majitelů místního hradu a litomyšlského zámku. Ve 14. století vlastnil část obce s tvrzí královský rychtář z Vysokého Mýta Rudlin Royt. Rudlinova dcera prodala území Filipovi ze Slepotic a přes Jindřicha a Jana z Chlumu se tvrz dostala do vlastnictví Mstidruha z Adlar.

V 16. století byla obec rozdělena na dvě části. Jedna z nich byla pod správou litomyšlského kláštera, druhou část koupil v roce 1528 Kostka a toto území připojil ke svému panství v Brandýse nad Orlicí. Morašice se tedy až do roku 1652, kdy byly obě části definitivně spojeny pod správu litomyšlského panství, dělily na „stranu litomyšlskou“ a „stranu brandýskou“.

V 16. a 17. století museli obyvatelé Morašic, Lažan i Řikovic odvádět biskupovi dvakrát ročně úroky, dále museli dovážet dřevo, zajistit vápno na panské budovy, lovit zvěř, byli povinni vykonávat kuchyňskou robotu a vysílat jednou ročně zástupce, který bude provádět orbu u dvora. Mezi další nezbytnosti patřila vojenská povinnost a povinnost zásobovat vojáky jídlem a jejich koně ovsem, slámou a senem. K obecním povinnostem patřilo takzvané podhánění luk, tj. zajišťování vlhkosti luk v suchém období pomocí soustavy příkopů. V roce 1680 se Morašice spolu s okolními vesnicemi staly táborem pro ozbrojený vzbouřený lid, který připravoval selské povstání.

V letech 1842–1846 byly Morašice sužovány četnými požáry. Ty se rozšiřovaly prakticky na celou obec a vždy vyhořelo šest až deset domů současně. Neštěstí si vyžádala i oběti na životech morašických občanů. Některým místům se proto dodnes říká „na spáleništi“.

První silnice vedoucí přes Morašice byla vybudována v roce 1830 a spojovala Tržek , Nové Hrady a Chrudim. V květnu roku 1892 se začala stavět silnice z Morašic do Litomyšle, na jejíž realizaci se podíleli sami občané. Kámen se dovážel ze tří míst a stavba byla rozdělena na část morašickou, lažanskou a řikovickou, připojily se i Nová Sídla a Sedlíšťka.

20. století je v morašických kronikách zaznamenáno velmi stručně. Nejčastěji se zápisky omezují pouze na zprávy o počasí a počtu obyvatel, což může být způsobeno tím, že se kronika dopisovala dodatečně až po několika letech. Za protektorátu byly Morašice pod tvrdou kontrolou německých vojáků a mladí občané byli nasazováni na práce do Německa. V roce 1945 se do obce přistěhovaly německé rodiny, které s postupem ruské armády vesnici opouštěly. V 50. a 60. letech 20. století docházelo k rozvoji obce, byly připojeny Nová Sídla, Lažany a Řikovice, dokončen vodovod a vystavěna mateřská škola. Hlavním zdrojem obživy byla až do konce 20. století zemědělská a živočišná produkce.

K významným občanům Morašic patřil například Karel Richtr, tajemník obce a zakladatel muzea ve Vysokém Mýtě, odsouzený za účast na rebeliích v roce 1848. Jaroslav Šejnoha vykonával funkci velvyslance v československých zahraničních službách v letech 1918–1948, byl přítelem T. G. Masaryka a E. Beneše. Mezi významné politiky se řadí i Augustin Slavík, poslanec za Čechy na Poličsku a Litomyšlsku, a František Dostál, který byl od roku 1902 poslancem Zemského sněmu.

Duchovním otcem obce byl od roku 1941 Josef Malý. V padesátých letech byl režimem sledován a souzen za „protistátní činnost“. Zajímal se o dějiny regionu, vypracovával rodokmeny a vlastnoručně se zasloužil o opravu kostela.

V současné době se obec Morašice skládá ze 4 místních částí. Nejmenší jsou Višňáry, pak Lažany, ještě více obyvatel mají Řikovice a největší jsou Morašice. Podle Českého statistického úřadu žije v obci 710 obyvatel (360 mužů a 350 žen) , z nichž převážnou většinu tvoří občané české národnosti. Dále zde žijí lidé národnosti slovenské (0,68 %), polské (0,14 %) a německé (0,14 %) . Průměrný věk obyvatel je 38,5 let.